tak jsem si myslela....

17. března 2008 v 2:21 | runy |  moje já
Tak jsem si myslela, jak zde zachytím každou událost, páč každým dnem se něco zajimavého děje. Jenže.....
ono se děje, což o to, ale se dějě tolika věcí, že pro tolika věcí není času na jejich záznamy.
A navíc, když pak zcela neplánovaně skončíte kde jste nechtěli, na úplně cizí posteli...

Už jsem několikrát slyšela co by si měl človíček s sebou vzít, když má před sebou cestu delší jak, dejme tomu 2 km. Většinou to byly úvahy dle právě zažitých, leč nečekaných situací. Výčet věcí by byl hooodně dlouhý a asi pro hoodně lidí zcela nepoužitý. Taky bych mohla seznam rozšířit z událostí onoho dne, kdy mi toho chybělo..
Já ten osudný den ujela 294 km od domova hromadným dopravním prostředkem - jsem zvyklá. S sebou jen doklady, peníze a něco na zub, co kdyby. Vždyť jsem jela na poradu, tam mi něco k pití a k zakousnutí dají, no a po skončení mám ještě dostatek času k příjemnému posezení s příjemnými lidmi na dobrém obídku, jsem si plánovala.
Ale já vám řeknu, ani jsem netušila, co ve mě můj zaměstanavatel má!!!!!! Od 4 hodin ráno na nohou. Na poradě včas, pilná jsem byla, podnětné připomínky měla. Porada skončila a já?.....
Do dvaceti minut byla zcela k nepoznání, k nepoužití. Zima se mnou mlela, no a horem a dolem....
Vám řeknu, vůbec nezáviděnihodná situace, 294 km daleko od domova. Moc jsem nevnímala kdo a co se mnou dělá, jen jsem byla vděčná vodorovné poloze. Že po celou noc jsem málem ve středu velkoměsta, sama samotinká, v cizí kanceláři, na cizím kanapíčku, zakódovaná, mi bylo fuk.
Jenže, jak už jsem pravila, radost by ze mě měl mít zaměstanavatel. V 5 hodin ráno už jsem seděla ve služebním autě, nemytá, čistě se necítíc a šupajdila k domovu. Za tři hodiny jsem se rochnila ve svý vaně, přehodila svršky a do večera pracovala a pracovala, líp bylo, nebo muselo?
No dyť řikám, já být svůj zaměstanavatel, metál bych si dala. Nevolnost hezky jenom ve svém osobním čase a po pracovní době!!!
Jenže, když jsem další den telefonicky volala těch 294 km a chtěla poděkovat za to dobrodiní, za ty sádry k pití a čípky k .... tak se dozvěděla, že ten andílek by v tu chvíli potřeboval oplatu.
Se říká - za dobrotu na žebrotu, že jo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliza Eliza | E-mail | Web | 23. března 2008 v 19:13 | Reagovat

Člověk najednou zjišťuje, že aby ho zase něco nepřekvapilo, tak je nejlepší s sebou vozit kabelu na kolečkách, aby měl první pomoc nablízku. A že by z nás měli zaměstnavatelé mít radost? Už jsi takového zaměstnavatele někdy viděla? Já tedy ne!

2 Manželka Manželka | Web | 10. května 2008 v 4:00 | Reagovat

No, a není občas lepší, když se nic neděje? A jak to bylo s tou oplatou?

3 runy runy | Web | 11. května 2008 v 0:52 | Reagovat

Manželka,

jak to bylo s odplatou? "Andílek" ten den potřeboval celodenní péči, já to asi zavinila ale byla túúze daleko...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama