psát jsem chtěla o mužských :)

28. února 2008 v 21:20 | runy |  moje já
Dnes jsem jela pracovně kousek vlakem. Jsem známá tím, že na každý spoj dobýhám, někdy mi ujede, že jo. Když se zadaří a někdy třeba i omylem jsem u dopravního nádraží o nějakou tu minutu dřív, způsobím veselí a údiv, že jo. Ono někdy není výhoda bývat kousek od nádraží ať už autobusového nebo vlakového.

Když byla u nás před několika roky na návštěvě má bývalá spolužačka, která to má z domu k vlaku skoro hodinu pěší chůze, byla velice nervózní, když já, hodinu před odjezdem našeho vlaku začala vařit kafe s tím, že je to v pohodě. No jo, ale chápala jsem ji a ona mě asi moc ne.
S přibývajícími roky docházím pomalu k názoru že už přece není moc vábnej pohled na ženštinu v letech, letící směrem na autobusák, sotva popadající dechu, mávající kolem sebe nějakou tu batožinou a děsně u toho funící. To se pak ani moc nemusím divit, když v takovém okamžiku u vás zastaví nějakej moped a někdo - páč má helmu a houby poznám kdo za ní je - vám nabídne odvoz zavazadla před vlakáč, že tam na vás počká, s dovětkem že by vzal i vás, ale vy zase nemáte tu helmu. Páč jsem ještě navíc mimo výše popisovaného měla docela elegantní botičky, dotvářela jsem hezkou běžící figurínu a ani jsem moc neuvažovala a helmě vrazila tašku. Bez zavazadla se mi klusalo daleko lehčeji a tudíž mi i mozek začal zabírat a ptal se mě - hele, Náno, co jsi v tý tašce všecko měla???? K čemu ti bude když stihneš spoj a budeš bez zavazadla??? Ty jsi ale trubka!!!! No jo, ale když v ten moment to bylo hezký, milý, když vám někdo chce pomoct, no ne??? Copak musím bližnímu svýmu a cizímu bližnímu dělat dobrý skutky jenom já??? Copak mi to nemůže někdo taky, v nečekaném momentu oplatit?? Může a taky že oplatil.
U vlakáče helma vzorně, spořádaně, najetá přímo před vchodovýma dveřma čekala. Vrazila mi tašku, já stačila říct díky - a dodnes nevím komu - prostě helmě - koupit si jízdenku a jet. Daleko a přemýšlet, měla jsem o čem - o dobru i o zlu.
Byl jiný den, přede mnou jiná cesta, taky delší, taky s velkým zavazadlem. Jak jsem pravila, snažím se nedobýhat, neutíkat, hlavně vzhledem k mýmu dechu a věku. Ono když si to člověk moc vezme k srdci, tak pak to dopadne následovně:
Přijdu na nádraží s tím, že mám ještě čas, že si ještě něco stihnu koupit do vlaku, ale vidím na peróně velký pohyb, nějak moc lidí se tam míhá - se zeptám a co ten vlak, kampak jede?? Jede tam, kam vy jedete, mi je odpovězeno. A sakra, tak né brzo, ale zasejc jsem tu skoro pozdě! Už moc nepřemýšlím, hupsnu do vlaku a jdu hledat tu druhou osobu, která celou cestu bude sdílet se mnou. Jednou tam a podruhé sem projdu vlak, naštěstí u nás moc dlouhé vlaky nejsou, a osoba nikde. Na co máme mobily, že jo? No kde si??? Se ptám. A ta dobrá duša mi bezelstně odpoví že tři zastávky před stanicí, kde jsem nastupovala já!
A sakra, jak je to možný??? Jak??? Holt jsem došla o víc jak půlhodinu dříve na nádraží a vlezla do vlaku předešlého. Ještě že až po tomto zjištění jsem se potkala s průvodčím. Já totiž jízdenku neměla, měla ji ta druhá osoba, která právě možná v tu chvíli přijížděla k místu mého nástupu do tohoto (pro mě nesprávného) vlaku. Tak jsem ještě stačila panu průvodčímu místo přeložení jízdenky, říct - pane já tu nejsu a hned vypadla z vlaku. Jdouc v ústrety panu výpravčímu, skoro sama samičká na cizím nádraží se dle mne zcela logicky táži kdy mi jede další vlak v tom směru, ze kterého jsem právě vystoupila - ale pro místního pana výpravčího to tak logický zas nebylo! Moc nechápal! Ale copak nejde na cizím nádraží vystoupit z vlaku, pokochat se krásou toho cizího nádražíčka a za půlhoďky nasednout do dalšího vlaku, zase ujet pár zastávek, zase vysednout, zase se pokochat………
A když jdete opravdu načas, ani moc brzo, ani moc pozdě, že by vám spoj ujel, a když nastoupíte do toho správnýho vlaku, i toto vás může potkat:
Je situace že strávíte jeden předpodzimní den ve velkým městě, tam couráte sem a tam, tu nakouknete, tu něco objevíte, ucapkaní jste, hladoví jste, už je večer a vy už máte jenom jedinou myšlenku - být doma. Vlakem jste přijeli, tedy vlakem i odjedete. Sedíte ve vlaku, napolo spokojeni. Zdá se trochu zima a když je zima, tak se topí, že ano. Tak se zeptáte pana průvodčího, že sice chápete že je ještě brzo, ale přeci jenom už je skoro noc a taky zima, kdyby se zatopit dalo, že jo. Vlak se rozjede a vy se pohodlně uvelebíte a….usnete.
Jen tak lehce, vlakově. Ano, já tak seděla, já tak byla zasněná, zavazadla nad hlavou, naproti seděl můj doprovod, tudíž pohoda. Najednou jsem otevřela oči, otevřu je ještě jednou, nevěřícně mžourám, hledím, to přece není sen! Proboha, vždyť tady hoří. Mrsknu okem vlevo, vpravo, těch pár co cestuje s námi taky pochrupává, a proč ne, je pokročilá noční hodina. Šmárjá, copak ti lidi nic nevidí??? Já už taky nic neviděla ale cítila - kouř, smrad. Aspoň ten probral ty ostatní spáče. To bylo najednou rachotu, shonu! Honem, pootvírat okna a pryč, bylo zaveleno! No pryč, kde pryč když vlak jede??? No na chodbu, aspoň! A co neudělá ženská - lapne zavazadla a peláší do chodbičky, že jo! Že tam ten její doprovod ještě pořád čumákuje ji ani nenapadne, šak pak to od něj schytá. No jo, vypjatá situace byla. Jak jsem tak dostávala co proto, celá ještě vyjevená, a ani netušíc co se děje, jen naráz zůstala zírat, ale opravdu a předpisově, na člobrdíčka přede mnou! Vlastně jak jsem byla rozespalá, furt jsem stejně nechápala co se vlastně děje, davem jsem byla vlečena a najednou tohle! Mělo to dlouhý šedivý vlasy, bradku, kníra, no prostě všecko takový nějaký divný a mezi těmi vousy a knírem něco nepřirozeného trčelo. Už jsem nechápala nic a jen tupě zírala, snažila se rozeznat co to jen může být a jestli to není životu nebezpečné, když stojím poblíž toho. Hodně dlouho jsem zírala než jsem uzírala v páně ústech roubík!!!!! No jo, byl to nějakej profík, správně vytušil že došlo k úniku něčeho, že se toho nesmíme nadýchat, páč pak by nás bolela hlava a kdoví co ještě. A roubík je to nejlepší čím se v tento moment ochráníme. Pořádně jsme ve vagoně vyvětrali, záchrannou brzdu nepoužili, průvodčí nám pak vysvětlil oč šlo - chtěli jste zatopit, já vám chtěl vyhovět a potrubí to neustálo, zanešeno bylo! Nějak jsme se domů dokodrcali, že mezitím přistoupili nějací mladíci pěkně zhulení a chtěli si v tom vagoně pokouřit, nějako pominu. Nic nevyletělo do povětří, na čas jsme dojeli a hlava skutečně bolela a bolela, ale spíš proto, že profík řek že bude bolet. A tak bolela a bolela.....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zuzi zuzi | 1. března 2008 v 9:36 | Reagovat

Vlakový zážitky ... mám jich dost, ale kam se na tebe hrabu! Líbí se mi ten s helmou :). Hmmm, my včera se synem jeli od vlaku domů stopem a zadařilo se. Vezli jsme se ve staré rozhrkané škodovce od hnoje a slámy, ale hlavně že nás někdo vzal!

2 runy runy | Web | 1. března 2008 v 14:33 | Reagovat

Zuzi, vida že dobří lidé ještě pořád jsou. Věřím na ně! A jinak, vlakových zážitků mám ještě spoustu v rukávě. Třeba na ně ještě někdy dojde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama