bum-bác

5. února 2008 v 22:03 | runy |  moje já
Mám špatnou náladu, vše se mi zdá černé, všichni protivní, proti mě zaujatí. Svádím to na čas-nečas, jsem rozladěná, smutná, projevuje se to ve všem konání, se kterým jsem nespokojena.

Snad není pravdou že bych musela vždy stát na první příčce vítězů, ano, párkrát jsem si to okusila, není to špatný pocit, ale nijak mnou nezamával. Prostě chvilkový pocit vítězství, jenže já to vždy přehrála v pouho pouhou náhodu. A ted si připadám jak to ošklivé káčátko, které kulhá kdesi na konci řady, každý se o něj otře, nikomu nepatří, nic neumí, nic nezná, není ničí, jen tak proplouvá, plachtí tím světem plným nepřátel.

Jsem z toho všeho smutná, přesmutná, v noci se probouzím, dumám, a v podstatě ani nevím nad čím. Není komu si vylít srdíčko, na dálku to není ono, a tak se ještě víc ve mně prohlubuje ta prázdnota, žití pro nic, pro nikoho... Fuj, takové černo, už to trvá dost dlouho.
Jedna dušička, mi blízká, jakoby vycítila tu moji prázdnotu. Vím, že podobný pocity zažívá taky a obvzvlášt v tomto období. Čas bolu, žalu, ublížení, nesmiřitelné nenávratnosti ještě i po roku je hodně citlivá a bolavá záležitost. Éterem jako by se naše pocity někdy v půli cesty střetly, narazily na sebe a nějak to tam v tom vzduchu zajiskřilo, bum- bác a trošku se rozjasnilo.
Vzájemný těšení bylo asi oboustranný. U mně pro tentokrát tak nějak zvláštní, jako bychom měli stát tváři v tvář poprve. Taková touha, radost mě prostoupila a zároveň chvilkové zaváhání, aby se nic nepokazilo.
A hnedlinka se ukázalo sluníčko, malinkou chvilinku i pošimralo a bylo krásně po těle i po duši. Začalo se dařit, najednou jsem vítězila a dokázala si vychutnat té zasloužené výhry, tak opravdicky, od srdce. Spoluhráčům jsem fandila jako divá. Všude se mnou kráčela dobrá nálada, úsměv, byla jsem velmi vnímavá, nápomocna ku druhým - byl tu jiný člověk než ten z minulého týdne.

Jo jo, bez toho citu, bez té něhy, toho těšení a potěšení, záměrně to nechci nazvat láskou, je nám smutno a černo. Zdá se to divné že tu láska nehraje svou roli? Možná. Mě se to taky nelíbilo, byly boje na obou frontách. Byly. Taky jsem zažila tu hořkost žárlivosti na někoho, kdo už není, jen proto, že byl první. Je to přízemní, ale bylo to tak. Nevěřím tomu že je to láska, to asi ne. Možná časem se vyklube něco, ale pak bych už měla veliké obavy že by to byla pouhopouhá potřeba, zvyk. I toto by mohla být láska???

Sakra, vím já vůbec něco? Mám pocit že ani ne a že momentálně ani nechci.
Vím, že je pěkné prožívat hodiny čekání a těšení se, že už v tento moment všechno kolem kvete a zpívá, byť by bylo patnáct pod nulou.
Vím, že čas ztrávený s tím těšením ubíhá hrozně rychle a může být překrásný.
Vím, že po loučení ještě dlouho obě dušičky mají v sobě sílu nenechat se odradit od škarohlídů že kolem je krásno.
Vím, že období mezi těmito časy je hrozně dlouhé, byť by bylo krátké.
Vím, že se zase může objevit ta zlá černota, která všechno pokazí, ale taky vím, že tam nahoře, v tom éteru to občas udělá bum-bác...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama